neděle 26. února 2017

Netřesky

Netřesky

Och, prosím, pověz mi
kam chodí umřít netřesky,
co chrání nám domy před blesky.
Kam chodí umřít netřesky?

Mlčky stojí na stráži
nevydají slůvko jediné
jen upínají lístky zelené
ke slunci, to jediné
jim rozumí

Tak mi pověz
kam po smrti chodí netřesky
neboj se té otázky
já vím, že se do výšky vytáhnou
a růžovými kvítky vykvetou
a pak uvadnou
a uschnou

Ale kam se vydávají poté,
kam putují?
Nejspíš do dáli.



Procházel jsem svým deníkem a přemýšlel, jakou básničku bych sem mohl nahrát, když jsem si vzpomněl na včerejší den, jak jsem vyšel ven z domu a prováděl kontrolu zahrady - obhlížel škody, které zima napáchala. Zarmoutil mě omrzlý trpasličí rododendron, který mám už velmi dlouho z výstavy skalniček, a taky netřesky, které rovněž nevypadají úplně dobře. A protože básničku o rododendronech jsem zatím nenapsal (i když teď bych snad i mohl) tak vyhrál netřesky. Netřesky jsou úžasné rostliny, z mnoha důvodů, a já je mám rád pro všechny z nich. Vyjmenuji vám tady pár zajímavých faktů, jen aby se neřeklo. Třeba to nějaký čtenář očekává. Takže, netřesky se dřív vysazovaly na střechy domů (jsou velmi nenáročné a nepotřebují k životu skoro nic, stačí troška hlíny), protože se věřilo, že zabrání tomu, aby do domu udeřil blesk. Byly považovány za magické rostliny a byly jim přisuzovány léčivé účinky - štávou z listů se léčily hlavně všelijaké kožní obtíže, vyrážky, drobné ranky, bradavice a záněty. Moderní medicína sice netřesk k ničemu z toho nevyužívá, ale něco pravdy na tom podle mě jistě bude, a netřesk je naprosto bezpečný, takže i kdyby nepomohl, uškodit nemůže. Je to oblíbená rostlina vysazována na skalky a zídky (takhle jsem se s ním já vlastně setkal poprvé, u babičky na zídce). V létě se jeho listy mohou přidávat do osvěžujících nápojů, buď samotné nebo v kombinaci s okurkovou dužinou nebo jinými bylinkami. Na drobná poranění můžete přikládat jeho rozkrojené listy, má to podobné hojivé a chladivé účinky jako aloe. 

Tahle básnička je pro mě velmi osobní a mám ji moc rád, nějak mi připomíná moje dětství, kdy jsme z listů netřesku připravovali nejrůznější magické lektvary které byly krásně zelené a slizké jako želatina (S ostatními dětmi jsme pořádaly soutěže v tom, kdo namíchá nejlepší lektvar, a tyhle vždycky vítězily). Netřesky jsou určitě jedny z mých nejoblíbenějších rostlin.

pondělí 20. února 2017

Pyromani

Pyromani
 

Mám v očích benzín
třpytí se duhově
v rukou našich
se zápalka chvěje

Škrtnout by stačilo
budeš mít soucit?
Slunce se stočilo
jen jediný pocit
by stačil k tomu, 
avšak tvá duše je ze skla
a když se jí dotknu
tak pomalu praská

Tak zažehni oheň
a usměj se naposled
zazpívej píseň
spal starý svět

Ta píseň je krásná
a za chvíli skončí.
Jiskřička jasná
na zornici tančí

a hoří

  



Tuto básničku jsem vytáhl ze svého deníku "Tisíce barev duhy", který jsem si kdysi vyrobil a který plním svou "poezií". Dnes mi nějak přišla pod ruku právě báseň "Pyromani", možná proto, že se cítím tak smutně. Přemýšlím nad tím, jak můžou lidé dál žít, fungovat, existovat, když lidé, které milují odejdou a věci, které mají rádi, ztratí. Každý z nás je tak trochu pyroman, svým způsobem. Ničení věcí je v nás stejně jako jejich vytváření. 

Ano, to je fotografie mého oka. Kdybych si měl vybrat jednu část svého těla, kterou bych si měl ponechat, nebo kterou mám rád, byly by to oči. Dlouho jsem řešil vnitřní spor jakou vlastně mají barvu a dnes si myslím, že je to podivná směska zelené, modré a šedé, s žlutozlatým rámováním kolem zornice. Oči jsou bránou do duše, nebo se to alespoň říká. Občas mám docela chuť tomu věřit. Proto bychom je neměli tak často schovávat za tmavými skly slunečních brýlí, tedy pokud nám to nepřikázal lékař. Lidé takto se bránící před světem působí přece jen jaksi neúplně. 

Únorový fotodeník













Vždycky mě bavilo fotit, ale věnoval jsem se tomu pouze okrajově - když mě popadla chuť, tak jsem popadl foťák (doufal jsem, že je zrovna nabitý) a vyrazil ven, do zahrady nebo lesa a v zuřivém zápalu vyfotil mnoho fotek. A pak jsem měl zase na nějakou dobu, třeba na pár měsíců, pauzu. Častokrát mě mrzelo, že mi unikají zajímavé záběry, ale prostě není úplně praktické s sebou stále nosit foťák, i tak je toho místa v batohu málo. Ale k letošním vánocům jsem dostal mobil který má umí fotit (až doteď jsem měl stařičkou nokii) takže když mě něco zaujme, hned si to vyfotím. Sice to nemá moc dobrou kvalitu, ale jako jakýsi fotodeník to funguje skvěle. Tato únorová série vystihuje můj život až překvapivě výmluvně a přesně.

čtvrtek 16. února 2017

Pořád je se na co těšit (Amy Macdonald)

Pořád je na co se těšit, i když to tak třeba někdy nevypadá. Vždy existuje něco hezkého a vzrušujícího, někde v tmavém koutě nebo zaházené méně dobrými věcmi. Jde jen o to, to najít. Co jsou takové typické věci, na které se těším já? Většinou nová hudba, videoklip, film, nový díl oblíbeného seriálu, nebo třeba sraz s kamarády (i když z toho mívám vždycky i napůl strach, prostě je to ve mě). Letošní rok se zprvu zdál v tomto směru velmi chudý, ale postupně se tu i tak dají s trochou snahy rozklíčovat jistá světlejší místa, záchytné body. Tyto záchytné body jsou velice důležité. Pokud jich není dost, spadnete. Už dlouho mám chuť graficky zpracovat svůj život, ve kterém z prázdného šedého neutrálna vystupují ostré barevné vrcholy označující data, kdy má vyjít moje oblíbená hudba. Zatím jsem od toho vždycky upustil, protože mi to připadalo jaksi tragikomické. Ale dost už toho! O tom vůbec nechci mluvit ani psát (i když to s tím vlastně těsně souvisí).

 portrét Amy Macdonald který jsem namaloval v rámci posledního Inktoberu, kde si ale bohužel není příliš podobná.


       Chci psát o nové desce skotské píničkářky Amy Macdonald, která má vyjít zítra, v pátek 17. 2. a na kterou se velmi těším. Trpělivě ji vyhlížím už od léta předchozího roku, kdy se o ní poprvé objevily nějaké zmínky a fámy, že by měla vyjít už tehdejší podzim, což se neukázalo jako pravda a jen to zvýšilo mé mučivé napětí. Jmenuje se "Under Stars".
       S hudbou Amy Macdonald jsem se poprvé setkal už velmi, velmi dávno, možná proto k ní mám tak silný vztah. Bylo to na základní škole, snad ve čtvrté nebo páté třídě, kdy jsem poprvé zaslechl její písničku a zároveň její největší hit "This Is The Life". Spolužáci si ji pouštěli na mobilu, ale já se nikdy nezeptal na její jméno a to, že se mi tak moc líbila, jsem si uvědomil až později. Vlastně myslím, že ji tehdy několikrát zahráli i v rádiu, ale nikdy neřekli její jméno. Po několika týdnech jsem na písničku i zpěvačku úplně zapomněl.

       Znovu si ke mě cestu našla až o několik let později, kdy jsem brzo ráno náhodou zapnul televizi, a na Snídani s Novou hráli nový singl z druhého alba (minule se zase jednalo o singl z prvního alba) "Don't Tell Me That It's Over". Nejdřív jsem si to vůbec nespojil, ale písnička se mi líbila, našel jsem si Amy Macdonald a začal ji poslouchat a až později zpětně objevil, že je autorkou i oné "This Is The Life". Od té doby Amy poslouchám a je proto asi (určitě) zpěvačkou, kterou poslouchám kontinuálně nejdéle. Její písničky jsou pro mě velmi osobní a emotivní záležitostí, snad i proto, že narozdíl od většiny věcí, co poslouchám, jsou veselé. Když vyšlo album "Life in a Beutiful Light", taky jsem ho radostně přijal a poslouchal jsem ho tehdy na konci prázdnin, které jsme trávili se sestrou u babičky (od té doby mám tyto dvě věci nerozlučně spojené).To album vyšlo v roce 2012 a bylo jejím v pořadí třetím, ale od té doby nastalo ticho, a neobjevilo se nic, ani písnička, ani slůvko o nové hudbě. Po několika letech už jsem čekání vzdal, tři roky mlčení mi přišlo jako věčnost a jasný vzkaz, že už nic dalšího nebude. Nesl jsem to s odevzdaným smutkem, pamatuji si, že mě to dost zasáhlo.
        Ale konečně, v zimě roku 2017, o celých pět let později, se Amy Macdonald vrací a já se můžu těšit na další skvělou hudbu (protože i když jsem měl zezačátku malinko obavy, nyní už se nebojím). Zase se zaplnilo jedno malé prázdné místečko uvnitř mě. Doma mám všechny tři Amynina alba a zanedlouho si určitě pořídím i to čtvrté. Už se na to těším.

        Co se mi na Amy líbí, je, že se drží stylu který je jí vlastní, který jí sedí, nepouští se do nějakých nových experimentů, jen aby se někomu zalíbila a získala více posluchačů (u někoho by se to stejné mohlo snadno brát jako nevýhoda, ale u ní to jaksi stále funguje, alespoň doufám).
         A konečně další věc, na kterou se těším, a která s tímto silně souvisí, je koncert Amy Macdonald v březnu v Praze, na který už mám koupený lístek a který bude jistě úžasný.

Doufám, že i vy se máte na co těšit. 


Smutný deštivý playlist

Neprší a ani mi není moc smutno. Tenhle playlist jsem seskládal někdy na konci podzimu, když mi nebylo zrovna nejlíp, a tohle byly jediné písničky, které jsem měl chuť poslouchat. Doufám, že vám nevadí, že ho sem nahrávám teď, přišla by mi škoda nad ním úplně zlomit hůl. Pokud někdo z vás nemá dobrou náladu, třeba k vám některá z těchto deštivých písniček promluví, protože hudba k nám promlouvá v různých životních fázích různými způsoby. Hudba, která před několika lety jen zarytě mlčela a dívala se do země, k vám může znenadání přispěchat a vychrlit mnoho krásných vět. Proto se před ní nikdy nezavírejte.



Vlastně se jedná o kolekci mých asi nejoblíbenějších smutných písniček. Takže pokud je vám náhodou smutno, postupně si je pusťte, uvařte si k tomu kakao nebo hokou čokoládu a dívejte se z okna jak tam létají ptáci, nebo prší, nebo sněží, nebo jak jezdí auta, nebo jak se větve stromů ohýbají ve větru. Každá z těch písniček z vás trochu toho smutku odsaje a až skončí i ta poslední, už ani nebudete vědět, že vám bylo před chvílí do breku. Hudba má velikou moc, a pokud se jí otevřete, může vám pomoci.








                                       


 


 


                                        

 
                                        



 
Tak co, už je vám líp?

sobota 11. února 2017

Orchideje z výprodeje

V úterý (myslím, že to bylo úterý) jsem se rozhodl udělat si radost, a tak jsem vyrazil do Hornbachu. A koupil jsem si tam ve výprodeji dvě orchideje.

Abych to trochu rozvedl, myslím, že je důležité si jednou za čas něčím udělat radost, zpříjemnit si den, něco takového. Dokonce je to podle mě dost zásadní věc, jinak vás realita postupně vysaje a udolá, a to snad nikdo nechce. Musím říct, že já sám se podle svého pravidla příliš nechovám, ale to proto že mám od přírody v povaze všechno šetřit a neutrácet za "zbytečnosti". Jenomže nakonec právě tyto zbytečnosti vám udělají největší radost, a tak se snažím bojovat sám se sebou a v tomto ohledu se polepšit. Já si většinou v poslední době kupuji hudbu, svá oblíbená alba, ale stejně může posloužit úplně cokoli. Ke svému svátku jsem si koupil dvě krásné knížky, o kterých se tu snad ještě rozepíšu v jiném článku, a pak si tedy občas taky koupím novou kytku, když ty na mém okně zechřadnou a uvolní tak místo pro někoho dalšího.
      Rád si kupuji věci, které už za sebou mají nějakou cestu - alba si většinou objednávám přes ebay, kam je dal někdo, kdo si je pořídil, oposlouchal a dal pryč, rád se probírám knihami v antikvariátech, i když se mi tam nějaký poklad podařilo najít jen opravdu zřídkakdy. A na květinách z výprodeje je taky něco kouzelného - všichni lidé si kupují orchideje s krásnými a velkými dokonalými květy, takže jakmile je zahradníci vypěstují a hnojivy přinutí kvést, jsou odeslány v mrazuvzdorných baleních do velkoobchodů a tam kvetou několik týdnů nebo déle a čekají, až si je někdo vybere a odnese domů. Jenomže některé orchideje si nikdo nevybere, a ony odkvetou a zůstanou tam, a najednou jsou obyčejné a neužitečné, protože už nejsou krásné, tudíž si je nikdo nekoupí. V těch velkoobchodech se o ně v tu chvíli přestanou starat, protože je to zbytečné, už je nezalívají, nebo je naopak přelijí, a odsunou do výprodeje zapadlé kdesi v zadní části obchodního domu, aby tam svou ošklivostí neodpuzovaly zákazníky.
      Vzít si květinu z výprodeje je jako vzít si zvířátko z útulku. Jsem rád, že to dělám. Částečně je to samozřejmě pro to, že ty krásné orchideje jsou strašně drahé a já bych se bál, že mi pak umřou, ale taky je to proto, že je mi těch výprodejových orchidejí líto a dal jsem si za úkol je odtamtud odnést a pokusit se je zachránit. Už jsou většinou odkvetlé, nebo právě odkvítají, takže ani nevím, jaké mají květy, ale i v tom je přece radost a pěkné tajemství. Když se o ni pak staráte a ona za rok nebo dva konečně vykvete, je tonajednou ta nejkrásnější orchidej na světě, a ty krásky ze supermarketů jí nesahají ani po kolena.
      Tímto bych vás chtěl tak trochu a jemně postrčit, aby jste to třeba taky zkusili a nějakou kytičku z výprodeje si koupili, protože ony jsou tam odsouzeny k záhubě. Kupujte si ale jenom rostliny, které jsou zdravé a hned jak si je přinesete domů je pokud možno přesaďte, protože zemina bývá často přemokřená nebo jinak špatná. Při výběru se vždycky dívejte na kořeny, podle toho se nejlépe pozná zdraví rostliny. U orchideje by měly být pevné, bílé nebo zelené (klidně rostlinku trochu vytáhněte z květináče a podívejte se) určitě nesmí být měkké a hnědé. Listy by měly být čisté a hlízy lesklé a nesvraštělé.
       Tak budete příště v nějakém obchodním domě, vzpomeňte si na orchideje z výprodeje a nějakou si odtamtud hezky odvezte. Nezapomeňte si ji pořádně zabalit, pokud bude venku taková zima, jako je teď (já tu svoji schoval do batohu) a pusťte si k tomu třeba "Sellers of Flowers" od Reginy Spektor, protože

The sellers of flowers buy up old roses
They pull off dead petals, like old heads of lettuce
And sell 'em as new ones, for cheaper and fairer
But they die by the morning, so who is the winner
Not the roses, not the buyers, not the sellers, maybe winter...
A tady jsou moje vlastní výprodejové orchideje


středa 8. února 2017

Óda na karamel

Óda na karamel

Sladký sen
mám chuť na karamel
a tak sypu hory z cukru
na rozpálenou pánev
jsou jako diamanty
ale rozpouští se jako led
zlatnou, hnědnou, naposled
a já přidám ořechy
které jsem předtím vylouskal
skořápky byly tak tvrdé
že jsem si skoro zlámal ruce
a jejich úlomky lítaly po kuchyňce
a zařezávaly se do kůže
ale teď mám karamel 
kousek sním
a zjistím,
že už na něj nemám chuť 
nemám komu ho dát
s kým se rozdělit
všichni už šli spát


 Óda na karamel je inspirovaná jedním smutným osamělým večerem. Ten karamel je myslím furt na lednici, je ho tam plný talíř, akorát už ztvrdl na kámen.