středa 29. března 2017

Březnový fotodeník


Je tu začátek jara a konec března, a co to znamená? Že je čas na březnový fotodeník! (tentokrát jsem se rozhodl přidat krátké popisky, jen abyste byli v obraze :))

koncert The Shookies v Jazz Tibet Club

  origami jeřábi a solnička (?)

  Otisk boty v ateliéru v Ostravě. Vypadá jako okno gotické katedrály. 

Jediná přátelská tvář z ostravských kolejí. Jsem rád, že už tam nejsem. 

mandala na poličce v ostravském bytu (potom ji někdo polil a ona se rozpustila)

tyhle vitrážové dveře mám na škole nejradši

vodovky na stěně

druhý vodovkopád

zbytky z klauzur
 
skládal jsem vzory z dřevěných odřezků I

skládal jsem vzory z dřevěných odřezků II

skládal jsem vzory z dřevěných odřezků III
 
dostal jsem Áčko

tohle se v podstatě vyfotilo omylem ale líbí se mi to

 polámané paraplíčko opuštěné v dešti

vylézají zpod závěsu

kreslil jsem nekonečné vzory na lavičku 

Newton Faulkner se směje na koncertě v Pražské Lucerně. Byla s ním legrace. (byl to předskokan zpěvačky Amy Macdonald)

Tak toto byl buben Amy Macdonald, pokud jste to nepoznali. Vyfotil jsem jej těsně před koncertem. 

Amy Macdonald je skvělá a naživo zpívá úžasně. Jen mě mrzí, že jsem byl v tak špatném rozpoložení, takže jsem si to nemohl náležitě užít. Mám z koncertu i několik videí. Vtipné je, že jsem na konci koncertu zjistil, že mám nastavené nahrávání bez zvuku. Skoro to se mnou seklo. 

Pražské Metro. Ztratil jsem se a ujel mi vlak. (neztratil jsem se v metru, ale venku, když jsem to metro hledal) 

A tady jsem jel ráno vlakem na otočku domů do Olomouce a pak hned zase do Ostravy. Stihl jsem odpolední hodinu anatomie. 

kouzelný květináč

Růže v Olomouci. Vystoupil jsem kvůli ní z tramvaje, abych si ji mohl vyfotit. 

Olomoucké srdce

Ostravské srdce


A to je konec. Podle fotek je myslím poznat, že se toho dělo podstatně víc, než minulý měsíc. Asi jsem se konečně probudil ze zimního spánku.









neděle 19. března 2017

Zapomněl jsem svůj život

Mohlo to být už tři čtvrtě roku, co jsem naposledy seděl na kole. Je to možné? Jo, asi jo. Nejspíš. Vlastně si úplně nevzpomínám. Všechno je poslední dobou takové rozmazané a nejasné, jako když se na svět díváte skrz igelit. Nevím, kdo by se přes něj dobrovolně díval, snad vám spíš někdo přes hlavu přetáhne igelitovou tašku a čeká, až se udusíte. Uvědomil jsem si, že začínám zapomínat. Je to zvláštní pocit. Nejdřív odchází detaily, to je to ještě nenápadné, ale potom zmizí i něco významného a velkého a vy nad tím začnete dumat. Zapomněl jsem střední školu. Je to divný, já vím, a nezapomněl jsem samozřejmě všechno, ale... Ležel jsem v posteli a přemítal nad tím, jak to tam bylo hrozné, protože vím, že to tam bylo hrozné, ale najednou jsem nevěděl, co přesně. Dá mi spoustu práce vzpomenout si na hodiny biologie a chemie a na přestávky. Nemyslím si, že by to mělo dát tolik práce, vždyť je to jen několik let vzdálené! A přesto...
       Základní školu jsem zapomněl už dávno. Už se nesnažím si vzpomenout. Vím, že mě šikanovali, vím, že to bylo strašné a bolestivé období, ale nedokážu si vybavit podrobnosti. Možná je to dobře. Dobu předtím jsem si nepamatoval nikdy, jen útržky, a ty si vlastně ani nepamatuji, jen jsem si je vsugeroval z fotografií.
       Je to tak dlouho, co jsem naposledy nasedl na kolo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si ještě pamatuji, jak se na něm jezdí, třeba jsem i to zapomněl? Nemůžu si vzpomenout, kdy byla druhá světová válka, vím to, ale je to abstraktní, jako když se díváte přes igelit... Neříkal jsem tohle už? Nepamatuji se. Nepamatuji si nic z matematiky, ani ty příšerné rovnice z chemie, které jsem se tak horko těžko učil. A co hudební skladatelé? Já... Já nevím. Vím, že lední medvěd má černou kůži. Pomůže mi to v něčem? To jsem nezapomněl. A že hlavní město Bhůtánu je Thimbu, nebo tak nějak. A že Hypatii rozthali hliněnými střepy. Byla to matematička, myslím.
      Za tan půlrok se mi nejspíš vypustil vzduch z kol, měl bych je dofouknout. Ale proč? Nechám to být. Není to daleko. A nejspíš potom stejně dlouho na kolo nesednu. Dnes to stejně dělám jen proto, že to po mě chce táta. Mám zajet na chatu zkontrolovat kotel. Když jsme tam byli minule, byla tam nějaká závada, padal tlak nebo něco takového. Nevím, nerozumím tomu. Vlastně ani nevím, jak poznám, jestli je ten kotel v pořádku, nebo ne. Nikdo mi to nevysvětlil. Ale mám mobil, takže můžu zavolat a zeptat se. Ale nemám kredit. Ale je tam taková ta služba, tísňové volání, a na to kredit nepotřebuju, ne? Neznám to číslo, na které se má volat, a nevím, jak se mačká hvězdička. Je tam hvězdička, myslím.
     Naskočil jsem na kolo a vyrazil. Pedály se mi otáčely docela těžko. Vyšel jsem ze cviku. Od čtvrťáku na střední, kdy přestal být tělocvik povinný, jsem se moc nehýbal. Občas mám takovou touhu začít s jógou, ale nikdy u toho nevydržím déle než dva dny. Nemám na to čas. Nedokážu si ho najít. Nechci ho hledat.
     Matně si pamatuji, že dřív jsem na kole jezdil rád. Teď po několika metrech stoupání popadám dech a nohy mi těžknou. Nepředstavujte si mě jako stokilové monstrum, jsem spíš stéblo trávy. Nemám žádnou sílu. Když fouká, mám potíže jít rovně. V půlce kopce už skoro nemůžu, a to jsem ještě ani nedojel do té horší, strmější části. Svaly mě pálí. Svaly, ha ha. Jen kůže. Kůže mě pálí. Kosti mě pálí. Možná mě zevnitř požírá nějaký oheň. Nějaký nenávistný démon. Nevím, proč mě nemá rád. Snad nemá rád nikoho, to si přeji, aby to nebylo mnou. Protože mi přijde, že je to vždycky mnou. Nejsem na věci dost dobrý. Dost velký. Dost vysoký. Dost chytrý. Dost hloupý. Dost hezký.
     Paličatě odmítám slézt z kola. Ještě před chvílí jsem skoro nemohl, ale teď mi přijde, jako bych chytil druhý dech. Jsem v tom nejstrmějším stoupání. Statečně se držím a opírám se do pedálů z plných sil a řidítka držím tak křečovitě, až mi na pažích naskakují modré žíly. Jsou vystouplé a odporné a já musím myslet na krev, která jimi teče. Přijde mi to jako prameny řeky. Představuji si, že se osvobozují a mohou konečně téct tak, jak chtějí.
     Pak už najednou nemůžu. Musím sestoupit z kola a pokračovat dál pěšky, vyjít na vrchol kopce a pak zase pokračovat. Nohy se mi hrozně třesou. Trochu mě to vyděsí, protože zjišťuju, že skoro nemůžu chodit. Jen tak tak mě unesou. To je asi to náhlé vypětí. Ale stejně, tohle by se asi nemělo dít. Vždyť je mi devatenáct. Než dovedu kolo nahoru, téměř ztratím dech. Jakoby se všechno to vyčerpání, které jsem odkládal, náhle vrátilo v mnohonásobné síle. Když vystoupám do cíle, musím kolo opřít o lampu a chvíli jen dýchat. Točí se mi hlava a bojím se, že začnu zvracet. Nakonec se mi to však podaří překonat, i když pocit závratě zcela nezmizí, a já vyskočím na kolo a velmi pomalu zdolám poslední metry.
     Pak se kopec zlomí, a já najednou už nemusím šlapat. Kolo jede samo. Vítr mi hučí kolem uší, a je hlasitější a hlasitější, až se stává ohlušujícím. Musím stisknout brzdy a zpomalit. Pak zrychlit,  pak zase zpomlalit. Takto udržuju obezřetné, klidné tempo. Mohl bych sjet dolů z kopce bez brždění, ale mám strach. Auta mě míjejí až příliš těsně, i když se úzkostně držím za bílou čárou posypanou štěrkem. Představuju si, že kolo sklouzne po štěrku a já přejedu obličejem po černém asfaltu přímo pod kovové nestvůry. Nejhorší jsou náklaďáky. Jsou tak velké, neměl bych šanci.
      Zbytek cesty zdolávám bez potíží, pomalu a jistě. Na kruhovém objezdu trochu zaváhám, jako vždy, ale dokážu to. Vystoupím u chaty, dvůr odemknu zeleným klíčem a domovní dveře oranžovým. Doufám, že sousedé nejsou doma. Nic proti nim nemám, ale nerad si s nimi povídám. Mám strach z každé konverzace.
      Nepřijde mi, že by byla uvnitř zima, ale když přiložím dlaně na topení, je úplně studené. Jenomže to jsou moje ruce taky, protože jsem si nevzal rukavice. Taky jsem si vzal špatnou čepici, je mi příliš volná a asi mi omrzly uši. Úplně zapomenu na kotel. Schoulím se na pohovce a jen tam tak ležím. Mám na sobě zimní bundu a je mi příjemně teplo. Zavřu oči a pravidelně oddechuji. Potřebuju se vzpamatovat z té cesty. Přijde mi, že mi někde v hlavě něco prasklo. Nakonec usnu.
      Probudil mě mobil, brněl mi v kapse. Každý hovor mě trochu vyděsí. Ale překonám se a zvednu to. Je to máma, ptá se mě, jestli jsem pořád tam. Asi čekala, že už budu dávno zpátky. Nikomu jinému by to tak netrvalo. Taky se ptá na kotel, a tak se na něj jdu konečně podívat. Hlásím jí, jak to vypadá. Jedna kontrolka červeně bliká, odhaduji, že to není dobré znamení. Poslušně hlásím do telefonu všechny podrobnosti. Máma zavěšuje. Předává informace telefonickým hovorem tátovi, a ten zase mě. Kotel je rozbitý. Bude potřeba další oprava. Skvěle. Hledám nějakou baterii. Je na stole. Můžu odjet. Chvíli přemýšlím, že bych si znova lehnul, ale nezdá se to jako dobrý nápad. Pustím si do sluchátek hudbu, je mi jedno, že je to nebezpečné a že bych neslyšel troubení auta. Zamknu, nasednu na kolo a odjedu pryč. Kruhový objezd je plný aut a já radši seskočím z kola a přejdu o kus dál. Cestou zpět přemýšlím, kdy se můj život takhle pokazil. Nechci si pořád stěžovat, a tak si nestěžuju, ale sám sobě snad lhát nemusím. Muselo se to stát už někdy hodně dávno. Nevzpomínám si.
     Do uší mi hraje Tove Lo. Moc jí nerozumím, a taky už ji nemám rád jako kdysi. Slyším jen "...faster and faster..." a tak ji poslouchám a zdolávám kopec. Z této strany je výstup snadný. Zanedlouho už jsem nahoře a pak začnu rychle klesat. Tentokrát nebrzdím. Přede mnou je prudká zatáčka. Pokud nezpomalím, nedokážu ji vybrat. Skončím v tom trnitém keři. Ale co když právě to chci? Jenomže nejsem dost silný. A tak zpomalím, a zatáčku vyberu, i když jen tak tak.
     Můj život... Je to ještě vůbec život? Žiju ho pro sebe, ne pro ostatní. Já jen trpím, přežívám a před odstatními předstírám veselí a úsměvy. Unavuje mě to, víc, než si někdy uvědomuji. Nic mi to nedokáže vynahradit. Krásné knihy nebo hudba, které si občas kupuji, ojedinělé návštěvy čajoven... Jsem sám. Jsem ztracený. Ty deprese... Ten smutek. Je tak obrovský, a pohltí mě jako jezero plné řas. Obtočí se člověku kolem nohou a stáhnou ho dolů. Nedá se s tím nic dělat.
     Zase zrychluji. Nebrzím. Naopak, zrychluji. Je zima a trochu mrholí, a vzduch je mrazivý, jsem na cyklostezce úplně sám. Zrychluji. Necítím bolest. Ve sluchátkách slyším "Closure" od Adny. Mám Adnu rád. Je jako smutná podzimní víla.Chtěl bych ji poznat. "I don't even know what I need, all I want is before." Zrychluji. Do očí se mi derou slzy. Nevím proč pořád brečím. Možná mám opravdu citlivé oči, nebo jsem prostě slaboch, nebo už to všechno nedokážu prostě unést. Zrychluji. Vítr mi vyhání slzy z očí. Nevidím. Je to jako dívat se na svět skrz igelit. "Are you somewhere else now? Are you somewhere else now?" Vidím jen obrysy. Míhají se kolem mě rychleji, než je stačím zaznamenat. A slzy, slzy mi pomalu utíkají po tvářích. Nevím, co mě tak rozesmutnilo. Nepamatuju se. Přede mnou je další zatáčka. A další obrys, šedý a veliký. Myslím, že v těhle místech stojí nějaký pamětní kámen. Jedu rychleji, než jsem kdy dokázal, než jsem se odvážil. Tentokrát ale neuhnu.



Tenhle text je založený na jedné sobotě či neděli, kdy jsem jen na chatu zkontrolovat kotel. Vlastně je tam spousta věcí pravdivých, a taky několik nepravdivých. Každopádně tento text se mi v ten den objevil v hlavě, a tak jsem se nyní konečně odhodlal ho sepsat, než jej zapomenu. Možná ani nestojí za zapamatování, nevím. Nemůžu si vzpomenout.

sobota 11. března 2017

Deštivá imprese

Dnes prší. Miluji déšť. Jakákoli věc, která vyžene lidi z ulic je dobrá a žádaná. V dešti se cítím svobodný. Cítím se, jakoby ze mě voda mohla smýt všechen smutek, všechnu bolest, všechnu špínu. S každou kapkou, která mi zazvoní o kůži, je mi trochu lépe. Jsem trochu lehčí. Vznáším se. Mé nohy se odlepují od mokrého chodníku, z kaluží, v kterých se zrcadlí nebe. Modré nebe, růžové nebe, tyrkysové nebe, černé, indigové. Kapky je rozráží a ničí a obloha se vzápětí opět zacelí a zhojí. Chci se ponořit do kaluží, potopit se, zmizet, ztratit se v nich a už nebýt, anebo být, ale někde jinde a jindy a jinak.
Prší. Mám chuť tančit. Ze sluchátek mi do uší proudí noty a melodie. Chci sledovat cestu, kterou mi ukazují. Hudba mě vede ulicemi a silnicemi. Vyhýbám se autům, ona se vyhýbají mě. Někdy nestačí včas zabočit a vráží do mě, ale nic se neděje - jsem jen voda, jen obraz oblohy, a hned se zase zacelím.






Tento krátký text jsem si zcela impulzivně a bez přemýšlení a jakýkoliv úprav zapsal do deníku v pátek 10. 3. 2017 v 9:30 (přibližně) v hodině ilustrace v Ostravě. Ten den ráno pršelo, a tato slova z toho vznikla. Jsem s nimi spokojený a jsem na ně hrdý. Ano, občas opravdu dokážu překvapit sám sebe, v tu chvíli mi přijde, že mi myšlenky do hlavy strká nějaká neznámá bytost a že vůbec nepocházejí ode mě. Občas vznikne něco zajímavého zcela nečekaně.

(bohužel jsem nenašel žádnou korespondující fotografii, tahle je z předminulého podzimu, myslím)

neděle 5. března 2017

Sebezraňující komplex

Už dlouho jsem nenapsal nějaký pořádný článek, něco, kde by text převažoval nad obrázky a co by nebyla báseň, tak jsem si říkal, že bych to měl napravit. Ale vlastně nením, o čem by takový článek mohl být. Nejspíš ho tedy naplním několika aktuálními myšlenkami, které se mi vyrojily v hlavě. 

Napadlo mě, co když si všechny špatné věci, které se nám dějí, způsobujeme sami? Co když je na sebe přivoláváme? Co když hledáme bolest? Nezáleží na tom, proč, může to být vědomé, ale spíš je to nevědomé. Možná je to prostě v nás, bolest a smutek jsou naší součástí, i když mi připadá, že tento fakt se dnešní společnost snaží popřít. Ne, smutek a bolest a špatné věci jsou nevyhnutelné. Vždycky tu budou, a i když se snažíme, nebo možná proto ještě víc, se jich nikdy nezbavíme. 
      Co přesně znamená sebezraňující komplex? Příliš nevím, ten pojem jsem si právě vymyslel, ale přijde mi to trefné. Daly by se použít i názvy jako Sebevražedný a Mučednický. Spočívá to v podstatě v tom, že sami vyhledáváte situace, o kterých víte, že vám budou nepříjemné, obtížné, nebo dokonce bolestivé. Děláte rozhodnutí, která jsou náročnější a složitější a ke kterým nemáte žádný racionální důvod. Vydat se po té snadné, příjemné, a zcela dostačující cestě je nepřípustné. Vy si musíte vybrat tu horší cestu. Proč? Prostě protože tu je. Protože vás zraní. Protože jste mučedník, a ti takové věci dělají. Protože kdesi uvnitř víte, že si tu bolest zasloužíte. Když to takto sepíšu, působí to absurdně. Ale pokud trpíte podobnými problémy, rozhodně si to neuvědomíte, ne v ten okamžik. A i když vám to nakonec dojde, příště to stejně zase zopakujete. Je to ve vás, nejde to změnit. Je to jako chybný program, bude věci dělat tak, jak byl naprogramovaný, i když ví, že je to špatně. Nedokáže to změnit. Změnit by to musel někdo zvenčí, změnit a opravit chybu. 
       Jaký je přesně smysl tohoto článku? Nevím. Musí mít nějaký jasný smysl? Možná ho má i když o tom nevím, a možná ne. Možná chci jen rozebrat něco, s čím se setkávám a potýkám, nebo jen svěřit něco ze svých starostí papíru (textovému editoru). Věřím, že existuje víc lidí, kteří na sobě někdy pozorovali podobné syndromy, uměle vyvolávali situace, z kterých pro ně později vzešly problémy a vybírali si ta nejobtížnější řešení zdánlivě bezdůvodně, nebo protože věřili, že jenom ta těžká jsou ta správná. Ti, co nemají s podobnými problémy zkušenosti to nejspíše nemohou pochopit, a pokud sledují někoho se sebezraňujícím komplexem, musí si myslet, že si za to může sám, že to všechno dělá naschvál, třeba proto, aby na sebe přitáhl pozornost. Není to tak, nebo alespoň ne přímo. Pravdou je, že je velmi obtížné s tím bojovat, je to prostě hluboko uvnitř vás a takové věci se velmi těžko mění, obvzlášť bez pomoci z venčí. Snažím se jen říct, že ne všechno je takové, jaké se zdá, a každý člověk má svůj příběh, který nejsme nikdy zcela schopni číst. Každý vidí svět jinak. Představuji si to tak, že jsme uvnitř jakési schránky, a skrz otvory se diváme na svět, ale ty tvory jsou různě veliké a zasklené vitrážovými skly, a proto každý dostáváme zcela odlišný obraz o tom, jak to venku vypadá, ale jsme přesvědčeni, že naše verze je správná. A přitom jsou všechny verze správné. 
       Co přesně je sebezraňující komplex? Hádám, že bych to mohl trochu vysvětlit. Nemusí to být přímo fyzické sebepoškozování, které je známější a rozšířenější, věřím, že to může být i psychické, a to je pak mnohem obtížněji identifikovatelné a skryté. Nutíte se do věcí, které vám nejsou příjemné, děláte věci, které nemusíte (ale vy vlastně "musíte") a které vám přinesou jen další obtíže. Nebo z těchto situací naopak utíkáte, odsouváte je, a tím je jen zhoršujete, ony rostou a rostou, až vám nakonec zcela přerostou přes hlavu. I to víte, ale stejně to děláte. Třeba se dobrovolně nabídnete, že zpracujete úkol na téma, kterému vůbec nerozumíte, nebo povedete společnou práci, i když máte strach ze sociálního kontaktu a zodpovědnosti a vedení vůbec. Mohlo by to působit jako že se snažíte posouvat své hranice, ale není to tak. Vy to děláte z jiného důvodu, ne proto, že chcete, ale prostě proto, že musíte. Musíte se obětovat, musíte trpět, a nic z toho vás nikam neposune. Nikdy. Jen vás to ještě víc zraní, a vy jste stále menší a menší a křehčí. 
       Proč k něčemu takovému dochází? Jak je něco takového možné? Snad je to proto, že žijeme ve světě, který je tak bezpečný, tak veselý, tak bezproblémový tak izolovaný, že si to pak musíme kompenzovat tímto způsobem. Musíme k němu vytvářet protipóly uměle. Musíme cítit bolest, abychom se ujistili, že jsme naživu. Možná se cítíme provinile, protože víme, že jinde na zemi se nemají ani zdaleka tak dobře, a čím jsme my lepší? Čím si zasloužíme pohodlí a klid a malé malichernosti, když oni ne? Ano, možná opravdu cítíme vinu a naše mozky nás takhle nutí trpět, abychom se cítili trochu lépe. 
      Jak se naše životy prodlužují, jak se naše medicína a lékařství vyvíjí a zlepšují, nemoci ubývají a války taky, mohlo by se zdát, že to nemá žádnou daň. Ale nejspíš má, protože všechno musí být v rovnováze, něco nás, lidi, musí udržovat v šachu. Myslím si, že s tím, jak se výše zmíněné problémy vytrácí, přibývají jiné - psychické nemoci a problémy, které nahrazují ty fyzické. 

Tímto článkem jsem rozhodně nechtěl nikoho viděsit, vlastně ani nevím, co jsem chtěl. Chtěl jsem jen napsat článek... A případně upozornit na problém, který tu je, a který je přitom skoro neviditelný.