neděle 30. dubna 2017

Record Collector

Nejspíš jsem měl tento článek nazvat "Sběratel Desek", jenomže některé věci prostě zní lépe v angličtině (ehm ehm, kdo se to tu pořád rozčiluje nad przněním češtiny strašnými a nelibými anglicismy? ano, já).  Abych to uvedl na pravou míru, angličtinu mám moc rád, je to krásný jazyk, ale stejně tak mám rád i češtinu, a myslím si, že každý by měl mít rád svůj rodný jazyk, protože je to prostě nepopiratelně část nás. Nelíbí se mi ty výrazy, které se v dnešní době (jsem si vědom toho, že se to dělo v každé době, akorát s jinými jazyky) infiltrují do naší slovní zásoby, výrazy které pochází z angličtiny ale ve výsledku jsou to spíš takové zmutované patvary. Nebudu tu ztrácet čas tím, že bych je vyjmenovával, protože jsem si jistý, že je to zbytečné - všichni určitě ví, o čem mluvím. Jenom jsem chtěl upozornit na fakt, že náš jazyk je naše dědictví, a měli bychom se snažit jej zachovat, jako každý odkaz. Nejsem nejspíš vyloženě vlastenecký typ, mnohokrát mě rozčilují rysy naší kultury a společnosti, a kdybych si mohl vybrat, do které země bych se měl narodit, má volba by nejspíš padla jinam - jenomže tak to nefunguje, vybrat si nemůžeme, a proto mi přijde jen správné snažit se cenit si toho, čím jsme a naučit se mít se rádi a být na sebe občas i trošku hrdí. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě.
No, tak to jsme si odbyli nejspíš zcela zbytečný úvod a zároveň i odbočku k současné smutné situaci v jaké se nachází náš jazyk, a můžeme se přesunout k původnímu tématu tohoto článku.


Vždycky jsem rád sbíral věci. Když jsem malý, sbíral jsem v podstatě všechno, co jsem našel na zemi. Když jsem byl jen o trošku větší, sbíral jsem karty (znáte to, pokemony a tak) a když jsem pak byl zase starší, tak mě okolí přesvědčilo, že je to trapné, a tak jsem je vyhodil. Když jsem teď zase starší, tak mě to mrzí. Pak jsem sbíral pírka (třeba v Zoo) a kameny (obyčejné i drahé), poté jsem sbíral a vyměňoval ACEO karty (ručně malované malé kartičky) a střepy (věřte nevěřte, střepy jsou fascinující!) a nyní už asi tři roky sbírám hudební alba. A myslím, že už mi to zůstane. Zpětně mi přijde, jako by celá ta léta sbírání vedla právě k této věci. Myslím si, že sbírání je prostě ve mě - sběratelé mezi vámi jistě pochopí. Každé nové album, které mi přibyde do sbírky, mi udělá radost - stejně jako mě úplně stejně potěšil nový kámen, nová karta.
První cédéčko jsem si koupil na zároveň svém prvním koncertu, a bylo to "Shatter Me" od Lindsey Stirling. Od té doby se má sbírka dost rozrostla (teď se zvedám a jdu všechna ta alba spočítat, jen tak, pro informaci). Takže, je jich sedmdesát pět (a jedno na cestě). Musím říct, že možnost používat eBay, která se mi naskytla minulý rok, mi výrazně a pozitivně vylepšila jak život, tak sbírku. Ano ano, eBay je prostě super :)


Dokonce mám na ta alba tuhle krásnou dřevěnou poličku, kterou předtím někdo vyhodil, a já si ji vyčistil a umyl a nyní mi skvěle slouží. I když je pravda, že už jsem ji před nějakou dobou zcela naplnil a přeplnil, takže už by se mi hodil nějaký další úložný prostor. Prozatím mi zbývající alba zdobí knihovnu a nebo tvoří úhledné komínky poblíž CD přehrávače.


Ještě musím říct, že mě strašně baví ta alba neustále přerovnávat a skládat podle barev nebo žánrů a podobně (nejspíš další neškodná úchylka) ostatně to úplně stejně dělám s knihami, takže na tom nejspíš nebude nic divného. Jo, a taky miluju digipaky. A Deluxe edice.
Taky bych rád měl gramofon, vinylové desky se mi vždycky moc líbily a prostě mají nepochybně své kouzlo, jenomže to momentálně opravdu není reálné (nicméně, jednou si ho pořídím). Navíc teď se vyrábí vinylové desky které jsou všelijak barevné a lesklé a průhledné, což taky vypadá skvěle. Stejně jako u mě digitální knihy nemohou soutěžit s těmi papírovými, tak hudba na fyzických nosičích má pro mě mnohem větší hodnotu. Rád si listuji a prohlížím booklety, pročítám si texty písní a dívám se na obaly. A taky vždycky rád podpořím své oblíbené hudebníky tím, že si jejich album koupím.

Zakončím tento článek stylově, stejnojmennou písničkou "Record Collector", od Lissie. Jedna z mých úplně nejoblíbenějších.


sobota 22. dubna 2017

Procházka lesem 1

Popravdě jsem si myslel, že na nahrání (a napsání) tohoto článku už je pozdě, protože jak se jednou jaro rozjede, už jej nic nezastaví. Každým dnem něco nového rozkvete, něco odkvete, něco vyroste, něco se zazelená, něco se narodí. Brzy z jara jsem podnikl letošní první procházku po Černovírském lese a vyfotil všechno zajímavé, co se mi připletlo do cesty. Mám tyhle procházky rád, Černovír mám spojený s mnoha dětskými zážitky, a proto mě asi nikdy neomrzí to tu znovu navštěvovat. Dal jsem si takový nezávazný slib, že se letos pokusím vypravit se tam každý týden, pozorovat, jak se les tiše mění. Protože s každou mou návštěvou se toho v lese změnilo mnoho - je to jako svět sám o sobě, se svou historií a příběhy. Často mívám takový nepříjemný pocit, že nic nestíhám, že mi vše proklouzává mezi prsty, částečně i kvůli těmto rychlým změnám, které můžeme pozorovat na přírodě. Letos jsem se to rozhodl změnit, zpomalit, a všechno pečlivě prozkoumat. Je v tom i cosi podivně uklidňujícího, skoro bych řekl meditativního. Některá místa mají beze sporu svoje osobní kouzlo, "Genius loci".
      No, a protože před pár dny zima nečekaně vylezla ze svého očividně mělkého hrobu a zasadila svůj (snad) poslední úder, tak nějak mi došlo, že vlastně ani pozdě není. A i kdyby, jsme ve svobodné zemi, takže si naštestí můžeme nahrávat články kdy a jak chceme.

 (Tyhle suché květy rákosů mě uvítaly při vstupu do lesa. Připomínají mi vlajky a prapory, šustící a vlající ve větru)

Ještě než se dostanu do samotného lesa, musím přejít dálnici, která mi dřív naháněla hrůzu (stále mi nahání hrůzu, i když jsem zjistil, že už mi její přecházení nečiní takové potíže) a projít kolem parkoviště (dřív tu byla louka) a pak po asfaltové cestě, velice oblíbené u cyklistů, bruslařů, chodců (to vlastně ne, chodím tam jen já, všichni ostatní se pohybují rychleji), běžců. Po levé straně se rozkládají zelená pole, na pravé straně je dříve nepropustný, dnes polopropustný lesík. Přejděte po kolejích, pak ještě kousek dál, a pak sejděte z cesty a ztraťte se v lese.

V tuhle dobu byly ještě všechny stromy neolistěné, holé, a bylo stále chladno. Vlastně tehdy ještě skoro nic nerostlo ani nekvetlo, takže by se mohlo zdát, že cesta lesem byla nezáživná, to však není pravda. Les má co nabídnout i v této své podobě. V zimě (a na začátku jara) je les velice zvláštní místo, klidné a až nepřirozeně tiché. Nepotkal jsem jediného člověka (ale jednu srnku, zajíce a bažanta!) a můžu vám říct, že to bylo opravdu příjemné. Ve městě mám často pocit, že mě pohltí. Davy se kolem mě zavírají jako moře a já nemůžu dýchat. Les mě uklidní, ztiší. Zklidní mi mysl a utříbí myšlenky. Je to v podstatě tak trochu detoxikace.


Jedno takové pěkné přísloví říká, že pokud chcete něco nového najít, musíte se nejdřív ztratit. Za sebe mohu říct, že je to nejspíš pravda. Myslel jsem si, že v tom lese už není místo, které bych neznal, a přesto mě tu letos něco překvapilo - obrovské pole sněženek. Je to opravdu nádherný a magický pohled a zážitek, který bych vám přál všem zažít, a který se nejspíš nedá zprostředkovat pomocí slov a fotografií. Vypadalo to trochu, jakoby celý les plakal, protože květy sněženek připomínají slzy. Ale plakal spíš radostí než smutkem, nad příchodem jara a novým životem. Jsem moc rád, že jsem toto místo objevil, odteď ho budu navštěvovat každé jaro. A vůbec bych o něm nevěděl, kdybych se předtím neztratil.


Popravdě mě to trochu rozesmutnilo, že jsem v tom lese sám a jsem jediný, kdo ty sněženky vidí kvést. Že nemám, komu bych to ukázal. Tak to ukazuji alespoň vám, (polo)anonymní internetové mase. Myslím, že to má význam. Určitě! Už jen proto, že dnes je Den Země. Jak jsem viděl napsané na jednom obrázku na instagramu, Den Země by měl být každý den.


Tahle větvičková smyčka se mi líbila. Obecně mám rád větve zajímavých tvarů (ale i ty obyčejné), no kdo by neměl! Už jsem viděl větvovou čtyřku, x, hada, spirálu,...



Poslední fotka, kterou jsem ten den pořídil, již na cestě zpátky. Tohle byla veliká stará vrba, která lemovala cestu k lesu. Silné bouře minulý rok ji spolu s mnoha dalšími stromy zničily a povalily, ale přesto tu po ní stále něco zůstalo. Její dřevo vytvořilo tento zajímavý útvar, připomínající sochu, nebo průchod (kdo ví, kam vede? třeba do jiného světa) a navíc z ní vyrůstá jediná živá větěv, vitálně se táhnoucí k nebi. Je to aspekt lesa, který obdivuji nejvíc, že tu nic nezaniká, jen se přeměňuje. Ze starého vzniká něco nového a krásného, ze smrti život.

pondělí 17. dubna 2017

Sen 16. 4. 2017

Toho dne se mi zdálo velké množství snů, které se do sebe více či méně chaoticky míchaly, promítaly a prorůstaly. Vznikla z toho zajímavá zmutovaná snová bytost. Protože ty sny byly zajímavé, a já bych je nerad zapomněl, tak jsem se rozhodl si je zapsat, dokud si na ně trochu vzpomínám. Nejsem ten typ člověka, který je schopný se hned po skončení snu vykutálet z postele, popadnout tužku a vše si podrobně zapsat - já prostě hned zase usnu a ani si to neuvědomím. Neřekl bych o sobě, že jsem líný člověk, to rozhodně ne, i když jsem dřív toho byl schopný udělat mnohem víc, řekl bych, že jsem unavený člověk. No, abych se vrátil k tématu, prostě si nedokážu přesvědčivě psát snář, některé sny mám zapsané, u jiných se třeba bláhově spoléhám na to, že je nezapomenu. Je zajímavé, jak ty zajímavé, bláznivé a barevné sny mohou velice snadno a rychle vyblednout a někam sklouznout, v pouhém mžiku oka, a pak jsou ještě chvíli tak trochu na okraji vašeho vědomí, zdají se dostupné, ale vy už si na ně stejně nikdy nevzpomenete a ony zmizí v nenávratnu. Je na tom cosi tragického. Kdosi říkal, že sny jsou vlastně vzpomínky z předchozích životů a existencí. Jakkoli nemožně to i pro mě zní, je to hezká myšlenka. Líbí se mi.

Ten blok snů by se dal rozporcovat na tři jednotlivé úseky, příběhy, i když jak říkám, většinou se místy jemně prolínaly. První příběh se odehrával v prostředí školy, nedokážu určit, jestli střední, nebo vysoké, protože tyto dvě se mi ve snech vždycky míchají dohromady, vlastně i s prvky ze základní školy. Můj mozek v tom asi nevidí rozdíl, škola jako škola. A částečně má pravdu. Všechna tato časová období jsou si až znepokojivě podobná (a v něčem zase diametrálně odlišná, já vím).
     Ani nevím, jestli jsem v tom snu vystupoval jako postava, nebo jsem to jen nezúčastněně sledoval, každopádně v první části snu se postupně představovaly všechny jednotlivé charaktery a studenti (měli tu klasické zastoupení, sportovce, snílky, outsidery, snaživce, vyvrhele, šaška, oblíbené děti, královnu krásy a její o trochu méně krásnější poskoky). Na některé z těchto postav jsem si matně vzpomínal a měl jsem tušení, že se snad už mihly v některém z mých předchozích snů. Vlastně celý tento sen působil jen jako část příběhu, poslední kapitola.
     Škola si nějakou dobu žila svým životem a obvyklými dramaty, šikanou a hádkami a láskami, dokud se vše nezměnilo, když byl jeden ze studentů napaden (tvrdil, že byl napaden nějakou postavou z filmu, a když před ní utíkal, tak vypadl z okna, takže mu to nikdo nevěřil a považovali to za pokus o sebevraždu) a skončil v nemocnici. Někdy v druhé polovině snu se všechna pozornost přesunula na jednu dívku (jednu z těch dvou pomocnic školní královny krásy) a zbytek snu a děje byl servírován z jejího úhlu pohledu. Ukázalo se, že není zcela tak vyrovnaná a sebevědomá, jak by si nejspíš přála, a jak se ráda jevila ostatním, uvnitř byla docela zranitelná a obyčejná. Měla problémy s alkoholem, kterým si nejspíš léčila deprese a nízké sebevědomí. Když jednou popíjela u sebe doma, zdálo se jí, že v odrazu sklenky zahlédla nějakou siluetu za oknem. Sklenka jí praskla v rukou a pořezala ji. Od té doby byla paranoidní.
      Děj se poté náhle přesunul do domu mé babičky, který mi vždy přišel poněkud děsivý a moje mnohé noční můry jsou do něj často situovány. Byla noc, a dívku probudil nějaký hluk, tak vylezla z postele a šla se porozhlédnout po tmavých chodbách. Ze stínů se vyloupla tmavá silueta, byl to někdo převlečený za postavu z filmu nebo ze hry (už si bohužel nepamatuji, o koho šlo, možná jsem to ani nepoznal, ale byla to každopádně ženská postava) a v ruce měla nůž. Dívka začala pomalu couvat pryč, nebyla si jistá, jestli je to skutečnost nebo sen, a vrah se pomalu blížil k ní. Dívka se dala na útěk, a když už nebylo kam, tak přelezla zábradlí na balkóně a spustila se dolů (přišlo mi to jako strašná výška, ale ona to zvládla docela dobře). Pak ji vrah nějakou dobu pronásledoval, znovu se nějak dostali do domu, do ložnice, kde jí položil nůž ke krku (ona mu strhla masku a ukázalo se, že je to nějaký kluk ze školy, víc nevím), ale v tu chvíli se za okny objevila policie a střelila ho. Oba dva se převalili a zůstali ležet za postelí, on ji pohladil po vlasech a řekl něco jako "Miluji tě", a tak to skončilo.

(tenhle sen mi dost silně připomíná anime "Perfect Blue", které jsem nedávno sledoval, a nemyslím si, že je to náhoda)

Druhý sen byl z oblasti sci-fi. Sci-fi snů se mi zdává méně než jiných, ale přesto je jich víc, než by podle mě mělo být, protože sci-fi nemám (většinou) rád. Byl o zlé mimozemšťance, která měla jistý cíl, který mi zůstal utajen (vyhladit lidi, oládnout lidi, zničit Zemi, nebo unést nějaké vyvolené dítě? já fakt nevím). Nevím, co to měla za plán, ale vím, že byl jistě ďábelský. V přestrojení se vydala na Zem, kde to chtěla nejdřív pořádně "okouknout" a prozkoumat, poznat zdejší zvyky a případně z někoho vytáhnout informace. Účelně se spřátelila s jedným malým chlapcem, hrála si s ním a poznávala díky němu svět. Mimozemšťanka žila uvnitř vesmírné lodi, která byla zároveň jakýmsi strojem času. Uvnitř žilo jisté počítačové rozhraní, které mimozemšťance plnilo každý rozmar a otročilo jí tam (rozhranní žilo v takovém velkém rotujícím kruhu ve středu lodi). Chlapec si jednou chtěl s mimozemšťankou hrát, tak ji sledoval až na loď, a když ho tam našla, chtěla ho zabít. Skoro ho chytila, jenomže on se schoval do toho rotujícího kruhu, podařilo se mu vypnout rozhraní (náhodou?) a pak se vydával za to rozhraní a poradil mimozemšťance, aby se vrátila v čase, aby toho chlapce chytila, a pak jsem se probudil, protože byla do pokoje vpuštěna kočka a začala mi škrábat plátno...

Pak jsem znovu usnul a zdálo se mi, že jsme šli s rodiči do nějaké restaurace, v které byli naposledy snad před dvaceti lety. Vypadalo to tam dost děsivě, taková obrovská hala s linoleem a asi tisícem prázdných stolů, jen u jednoho sedělo několik gangsterů. Opravdu netuším, co tento sen znamenal, každopádně se mi o chození do restaurací zdá mnohem častěji, než tam doopravdy chodím.

To je asi vše. Pokud se vám v poslední době zdál nějaký zajímavý sen, neváhejte se o něj podělit! :)

sobota 8. dubna 2017

Tma

Nejdřív bych se chtěl omluvit všem, kteří se třeba těšili na nový článek a nedostali ho (tedy až doteď). Chtěl jsem něco napsat, opravdu, nápadů mám spoustu, ale nějak na to nebyla síla a odhodlání. Chtěl jsem to tu zase pro jednou proložit básní, ale ztratil jsem svůj "Deník tisíce barev duhy", kam si je zapisuju, a novou se mi vymyslet nepodařilo. Verše se jaksi kupily do divných hrudek a byly ošklivé, jako když do krému přidáte něco studeného nebo příliš teplého, a on se srazí. Teď jsem ho však konečně našel (byl na poličce zaskládaný knihami a skicami) a tak sem mohu přidat jednu báseň, která je myslím z minulého roku, tudíž je malinko starší, ale velmi osobní. A navíc mi přišlo velmi vhodné ji sem dát, protože tento týden byl pro mě hrozný, potkalo mě několik nepříjemných věcí, o kterých nechci mluvit, nespavost, noční můry, bolesti hlavy a tak dále. Nevymýšlím si, když řeknu, že takhle špatně jsem se už opravdu dlouho (možná nikdy) necítil. Báseň, se kterou se s vámi chci nyní podělit, je o tmě a o potřebě světla. Doufám, že se vám bude líbit. Je kratičká.

Tma

Šero se střídá s tmou
nikdy se světlem
nikdy se světlem
a já zapomněl
jaké to je
cítit na tváři slunce
a přece stále ve mě žije
slabé a ustrašené
pomalu tleje.

I stínomilné rostliny
občas potřebují 
paprsek světla
i já jej občas potřebuji
ve svém temném životě
ve své tiché samotě.