čtvrtek 27. července 2017

Haiku (a pseudohaiku)

Tak dnes už zase
ve vlaku do Ostravy
jedu daleko

gumuji slova
protože nejsou pravá
jsou to jen lháři

bodavá bolest
v pravém uchu mi zní
ta melodie

zapomínám víc,
než kdy dřív:
jak tragické
mizí smích i pláč

relativita
je taky relativní
jako já a ty

kakofonie
nádražních zvuků zní tu
já se neslyším

změna je život
jako listí podzimní
změna je i smrt *

vlaštovky letí
jejich hrdla jsou rudá
žijí pro nebe

obloha není
tím, čím by se zdála být
je jako moře


někdo říká, že
ve smrti jsme nejhezčí
ale jsme tak sami...

žvýkačky leží
na špinavé podlaze
a jsou špinavé

pomeranče již
pomalu dozrávají
cítí svůj konec **

nic z něčeho
a něco z ničeho
vím, že to zničíš ***

nedává to smysl
být dospělý a přece
chytat motýly.

dešťové kapky
dnes zase
smyjí mé tváře

horoskop mi řekl
"nezoufej"
ale já si zoufám

bolí mě břicho
ze strachu
je to jak leknín ****

hodiny bijí
poledne
a bijí i mě

všichni se bojí
konce dní
a já začátků

lepící páska
na stole
mě trochu děsí

ne nepřichází
ne není
neexistuje

pelikáni a
holubi
mě odnesou pryč



jen pepřový sprej
tak blízko
od mojí ruky

moji přátelé
skleněnky
se poztrácely *****

ahoj zníš tak cize
ahoj běž pryč
ahoj neznáme se

dej mi tu mušli
k uchu
chci jít k moři

nenávidím se
ale mám rád
svůj stín a tebe

občas se ztratím
uvnitř mě
je tu tma a klid

linorydla
linoryt
proč do mě ryješ?

jsem jako večer
zšeřelý
půjdu brzo spát

mdlá symfonie
v dešti
se ztrácí navždy

kaluže jsou dnes
hluboké
hlubší než mé oči

nezapomenu
když ve snu
"miluji tě" zní  ******

Myslíš, že budu
něčím víc?
"Já nevím. Asi ne."

kolik drobných asi
stávalo
srdce člověka?

vím, že něco vím
ale stejně
je to moc málo

já to nepřečtu
nemohu
až moc to bolí

přemýšlím kolik
dopisů
se vyhodilo

to není správné
přestaňte
nechejte si je


kreslím teď
srdce
jenom tak
a je mi těžce

There's an orchid in my head
it will bloom long after I am dead

Venku prší
a já sedím v obchodě
a doufám, že nikdo nepřijde
a přece si v hloubi duše přeji
aby se někdo objevil

Neznám nikoho
kdo voní jako déšť
všichni jsou jen
nafta a benzín
neznám nikoho
kdo by byl jak Měsíc
všichni jsou jen...
slunce







Černému bezu
je dobře i beze mě
a to jsem si myslel,
že je to vzájemné.
Mělo mě to napadnout
- já znám jeho jméno,
ale on mé ne.


* inspirováno touto písničkou
** při psaní jsem měl v hlavě drabble "pěna" z tohoto článku
*** inspirováno touto písničkou
**** pořád musím myslet na Pěnu dní.
***** tak trochu inspirováno Natsumeho knihou přátel a tou závěrečnou písničkou (která hraje v první sérii)
****** inspirováno snem, který se mi zdál

Tak dobře, abych vám to celé trochu osvětlil/vysvětlil/rozčlenil - tato veliká chaotická hmota poezie vznikla během krátkého časového úseku, a tak se mi ji ani nechtělo nějak násilně trhat do více článků. Nicméně, první část je tvořena opravdovými haiku (tedy alespoň doufám - měly by ), druhá a asi nejdelší část, jsou pseudohaiku, jak jsem si je pojmenoval. Vznikly první a vznikly tak, že jsem si špatně zapamatoval schéma haiku a namísto 5-7-5 (počty slabik) jsem psal 5-3-5. Takže jsem teoreticky vytvořil úplně nový básnický druh. Je to docela vtipné. Asi bych to měl zamlčet, ale nejspíš mě baví opakovaně upozorňovat na své chyby a zvyšovat tak dojem mé pitomosti. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych je přepsal na haiku, ale bohužel by pak už nefungovaly tak, jak jsem zamýšlel. Tak to snad příliš nevadí. No a na konec jsem umístil takovou všehochuť krátkých básniček a jednoho anglického dvojverší. Doufám, že vás tato veliká dávka (pseudo)poezie příliš nezahltí a najdete si v ní alespoň něco, co vás zaujme.
Ještě bych chtěl na závěr říct, že k rozhodnutí začít psát haiku mě kromě mé fascinace Japonskou kulturou přiměla i série článků na jednom z mých nejoblíbenějších blogů - Kosatec . Děkuji.

2 komentáře:

  1. Už jsem sice vyjádřila, jak moc jsem z tvých haiku i pseudohaiku nadšená, ale chci to napsat ještě sem, přímo pod tenhle článek, protože by byla škoda ho neokomentovat.
    Já si zvykla psát haiku, protože se jejich prostřednictvím dá zdokumentovat téměř jakákoliv životní situace, a dají se psát klidně i za pochodu (vždycky se najde čas někam si ty tři řádky zapsat). Možná, že ta úplně původní haiku měla přísnější pravidla - myslím, že musela být o krásách přírody, ale to je jedno z mála pravidel, která jsem v životě porušila.
    Úplně nejvíc se mi líbí asi haiku o změně, která může být život i smrt. Už jsem o tom taky hodněkrát přemýšlela. Tvůj nový básnický druh je náhodou skvělý. Teď máš svůj vlastní druh haiku, to se jen tak někomu nepodaří.
    (A drabble, které inspirovalo jedno z tvých haiku, vlastně původně ani nemělo spatřit světlo světa. Říkala jsem si, že to je děs, ale že se mi hodí do počtu. Šlo mi v něm hlavně o španělský idiom "media naranja". Ale když jsem se k němu teď vrátila, vlastně si říkám, že se v něm dá najít i nějaký smysl. No, to už mluvím zase o něčem úplně jiném. :))
    Díky za tenhle článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji za komentář. Je úplně krásný a hodněkrát jsem se k němu vracel a vždycky mě znova a znova potěšil.

      Vymazat