Halloweenský playlist

Vím, že dnes už jsem jeden článek zveřejnil, a předminulý článek byl též playlist, ale tohle si nejspíš neodpustím. Tento děsivý playlist je pro všechny, kdo chtěli nějak oslavit Halloween, ale nevyšlo to, z jakéhokoli důvodu. Uděláme si provizorní halloweenskou oslavu u počítače poslechem tohoto playlistu. Pokud máte možnost, uvařte si čaj, popadněte pytlík brambůrků a zabalte se do deky. Vybral jsem pro něj písničky s hrůzostrašnou, znepokojivou, temnou nebo hororovou náladou, a myslím, že to bude docela zábavná směsice. Z nějakého důvodu mi sem ve většině případů nešla vložit oficiální videa, takže se jedná jen o audio, ale snad to nevadí.

Pamatuji si, že když jsem byl mladší, pořádali jsme doma velkolepé halloweenské oslavy. Většinou jsem je inicioval hlavně já, vlastně nevím, proč mi to připadalo tak důležité, ale jsem rád, že to tak bylo. Nikdy jsme se nepřevlékli do kostýmů, jak byste si mohli nejspíš myslet, šlo hlavně o výzdobu a přípravu strašidelného jídla. Každý rok to bylo něco jiného. Připravovali jsme halloweenské sušenky, miniaturní pizzy v podobě mumie, čarodějnické prsty, různá prapodivná želé a ovocné punče. Několikrát jsem obmotal celý pokoj bílými nitěmi, takže to vypadalo jako pavučiny. Vyřezávali jsme dýně. za okny svítily svíčky. Zdobili jsme podzimní věnec a pak ho pověsili na dveře.
Letos by se u nás Halloween nejspíš neslavil nijak, kdybych na procházce nenašel dvě dýně zapomenuté v příkopu, jak už jsem psal v předminulém článku. Asi jsem to měl nějak zorganizovat, protože nikdo jiný to nejspíš neudělá. Jenomže jsem nevěděl, jestli o to vůbec někdo má zájem, navíc se takové věci plánují dost obtížně, když jsem většinu týdne pryč. No, alespoň jsme se dostali k tomu, že jsme jednu noc o půl jedné se sestrou vyřezali dýni, a v neděli jsem všem připravil jablka v karamelu, která se tentokrát povedla a byla dobrá. Nakonec jsme na chvíli zapálili i ty svíčky na okně. Ale na mé další plány se nedostalo, bohužel jsem se s nikým (a ani sám) nepodíval na maraton seriálu "Over The Garden Wall" a ani nepřipravil punč nebo čaj se skořicí. Dnes jsem sám na bytě v Ostravě, všechny dnešní předměty odpadly a já tu píšu tento článek. Šťastný Halloween všem. Následující písně poslouchejte pouze na vlastní nebezpečí!

Bound my hands to the stake/ and set fire to the ground below

Halloweenský playlist uvedu písní Ipswich od Georgi Kay, téměř neznámé zpěvačky na kterou jsem narazil někdy před třemi lety čirou náhodou. Píseň je o čarodějnici, která říká svým věznitelům, že ji můžou utopit i upálit, ale ona je bude jako duch strašit a pronásledovat až do konce času. Správně tématický start, nemyslíte?

 

I need you to help me through/I can't lay these ghosts to rest

Spíš než o skutečných přízracích je tato píseň od zpěvačky Laury Welsh o přízracích minulosti a o boji se smutkem a temnými myšlenkami a pocity, přesto si myslím, že se sem hodí.

   

Seven devils all around you/seven devils in my house

U Florence & the Machine jsem se rozhodoval nad dvěmi písněmi, Howl (u které by se dalo říct, že je o vlkodlakovi) a právě Seven Devils, která nakonec zvítězila, protože má podle mě ještě děsivejší atmosféru. A když kolem sebe máte sedm ďáblů, a sedm ďáblů máte i ve svém domě, končí všechna legrace. 

 

Oh Sarah, I didn't mean to let you down/But you left me on my own, Sarah

Sarah od australské zpěvačky Kate Miller-Heidke je jednou z mých úplně nejoblíbenějších písní, a zároveň mi vždycky dokázala nahnat husí kůži svou znepokojivou krásou. Pomáhal tomu i fakt, že je inspirovaná skutečnou událostí, při které z hudebního festivalu zmizela mladá dívka. Objevila se až za několik dní a nedokázala si vzpomenout ani vysvětlit, co se jí stalo.

 

Baby I need a friend/but I'm a vampire smile, you'll meet a sticky end

Už jsme tu měli duchy, ďábly i čarodějnice, ale nyní přišel čas pro upíry. Písnička Vampire Smile od Kyly La Grange je skvělá a má i správně atmosférický videoklip, který se mi sem bohužel nepodařilo vložit, nicméně pokud budete chtít, najdete ho na Youtube (tady). Píseň má úžasně obrazotvorný text který podle mě taky stojí za pozornost.

 

Oh my god I think I saw a ghost/he follow me everywhere I go

V tomto případě je však duch zcela reálný a nejedná se o žádnou metaforu. Dokonce známe i přesný druh onoho ducha, je to poltergeist, přízrak, který v lidských obydlích rád pohybuje nábytkem a děsí tak členy domácnosti. "Poltergeist" od zpěvačky Banks má temnou náladu, text, hudbu i melodii.

 

Pressure on my lips, I'd die for just one kiss…/Wake, I can't resist, could I be dreaming this?

Když si mám představit děsivou píseň, vybaví se mi právě Heart Heart Head od Meg Myers. Rovným dílem za to může hlasový projev zpěvačky v druhé polovině a ke konci skladby, a také skutečně znepokojivý videoklip (na který se můžete podívat zde) jenž píseň dokonale doplňuje.

But you get scared when we're alone/like I might suck your blood

Skončíme v skutečně velkém stylu. Píseň Sticks & Stones od sesterského dua The Pierces je děsivá hlavně kvůli videoklipu, (tady) který má snad vše - vraždu, únos, pohřbení zaživa, upírky, přízraky, temný les a kukuřičné pole - prostě je to takový malý hororový příběh. 

Doufám, že jste si Halloweenský playlist poslechli a užili a přeji vám skvělý a strašidelný Halloween (a Dušičky).

Haiku 3

Zase odcházím
pozhasínám tu světla
a pak utřu prach

Země je skleslá
soucítí s mým smutkem
dnes odmítá kvést

Myslím, že hledám
kousíčky své duše
uvnitř ostatních

Našel jsem srdce
schované v kapradí
jenomže uschlo

Ta sardinkárna
zabila nejprve sny
a pak i jeho

Myslel si, že spí
ale byl vzhůru celý čas
nebyl to jen sen

Vždy jsem snil o dni
kdy mi narostou křídla
a já odletím

Rákosí žloutne
jak okraje dopisů
čas je spolyká

Drátěné klece
dusí mé slabé srdce
ať to přestane



Jsem ozvěna dní
prasklá struna nezazní
je vždy zticha

Sklenice svítí
a vrhá malé duhy
zapomeň na ni

Až příliš hlasů
mi naplňuje hlavu
a žádná hudba

Můžu být vůbec
hrdinou příběhu o
jednom životě?

Vnitřek ulity
je jako naše duše
až příliš křehký

Přesličky rostou
v zahradě mé duše
nikdy nekvetou

Ostříhám vlasy
zapomenu všecičko
a odejdu pryč

Dobrou noc a nic
všechno je nanicovaté
a především já

Staré stromy ověšené jmelím
prapůvodní rytíři
ale co jsem já?
roztrhaná podobizna člověka
pořád jen pláče, je zlomený
a slabý a rozbitý
a už nikdy se nevrátí
jen dnes,
naposled.

Spolu se vrháme
na špinavé kachličky
padáme, praskáme
na malé kousíčky
co na tom záleží,
někdo nás zase sesbírá
sice se pořeže,
ale to rozdýchá.
A pak nás slepí,
nepříliš dobře,
ale to nevadí,
vždyť stejně zas prasknem.












A jsem tu zase, již se třetí dávkou haiku. Tato haiku vznikla ve dvou časových obdobích, ta první (končící "drátěnou klecí") byla napsána již tradičně ve vlaku, brzo ráno cestou do Ostravy, tu druhou část jsem vytvořil v jednom baru, kde jsem si dal kofolu (kterou jsem pak ztratil a už nenašel, když jsem byl přesunut k jinému stolu, protože ten u kterého jsem seděl a schovával se v tmavém rohu byl rezervovaný) a čekal na vernisáž výstavy. Tato série haiku je hluboce osobní - i když, ona většina věcí co dělám je vlastně hluboce osobní, takže to nemá žádnou vypovědní hodnotu - a v závěru jsem ji doplnil ještě dvěma torzy básniček z mého deníku, aby tento článek nebyl tak krátký. Snad se vám budou haiku líbit a snad se máte trošku lépe než já, nejste nachlazení, nebolí vás v krku, občasně nebrečíte a nepozorujete oblohu skrz zaseklé žaluzie. Je poslední říjnový den, ale já jsem s inktoberem pozadu o celých pět (nebo šest?) dní. No, co se dá dělat. Za chvíli je tu listopad, což pro mě znamená mimo jiné obávanou prohlídku u doktora a nové album Dillon, které si chci pořídit jakmile vyjde.

Podzimní playlist

Právě teď tento blog neprochází svým nejlepším obdobím - články vycházejí se zpožděním, je jich poskrovnu a taky nedosahují nějaké zázračné kvality. Mrzí mě to, ale momentálně není v mých silách s tím něco udělat, protože i můj život neprochází tím nejlepším obdobím (a jak víme, "Life imitates art" a naopak). Tak jen doufám, že se to třeba brzy změní a do té doby budete trpěliví a budete snášet tyto malinko zhoršené podmínky tady na blogu. Těžko říct, jestli je dobré se nutit do psaní článků, když máte sotva sílu vstát z postele a dojít si uvařit čaj po dni, kdy jste prakticky nic neudělali, ale cítíte se, jako byste za sebou měli závod, kde jste skončili na posledním místě - ale zase si říkám, že je to všechno jen v hlavě a tak se to musí zkusit překonat. Navíc nechci, aby tady za měsíc říjen byl jeden článek, to by bylo opravdu trapné.

fotka z milované/nenáviděné Ostravy (nehodící se škrtněte)

Přišel podzim, nejprve tiše a po špičkách, takže si ho nikdo nevšiml, tančil jen ve dlouhých stínech léta a nikdo si ho příliš nevšímal, pak si ale oblékl barevné listí a pozornost většiny v sále se upřela přímo na něj. A když už měl jejich pozornost, převlékl se do skromnějších barev, hnědé a šedé a tančil smutný tanec předznamenající zimu.

Je podzim a já mám podzimní náladu, se všemi možnými klady a zápory a taky se všemi významy tohoto slova. Mám rád podzim, opravdu. Po jaru je to mé nejoblíběnější období, probouzení a usínání přírody. Ale v sobotu skončila fáze toho magicky krásného barevného podzimu (vím to přesně, protože to dost sleduji, v pátek jsem chtěl jít fotit, ale v sobotu už bylo najednou pozdě, většina listí opadala a slunce zmizelo) a nyní nastává ten tichý, truchlivý podzim plný mlh a tlejícího listí a jinovatky. Taky ho mám rád, jen je mi z něj trochu smutno.
Při jedné z procházek polem jsem našel dýni, ležela zapomenutá v příkopě, a když jsem se o tom doma mimoděk zmínil, tak jsem dostal za úkol ji přinést domů. Vydali jsme se na cestu se sestrou, nejdřív jsme si mysleli, že už jsme přišli pozdě, ale nakonec jsme dýni přece jen našli, velikou oranžovou a malinkou žlutou, takže máme o výzdobu postaráno, jen čekají na vyřezání, což je s oním nedostatkem času taky problém. Ale to se zvládne. Určitě.

Myšlenka vytvořit podzimní playlist mě napadla včera, tedy v neděli, kdy jsem jel do nemocnice za babičkou. Přišlo mi to jako dobrý nápad, taková milá malá povzbudivá věc, kterou asi všichni potřebujeme. Tak jsem si hned do poznámek v mobilu začal vypisovat písničky, co mě napadaly. Moc mi to nevyšlo, protože většina písniček, které mi přišly na mysl, nebyly na youtube. Tak to dnes zkouším znova.

 

Hide your horses, hold your tongue/Hang the rich and spare the young 

Playlist uvádím písničkou Fall od Lisy Hannigan. Částečně kvůli názvu, částečně kvůli náladě. Vlastně nevím, jestli "fall" v tomto konkrétním případě znamená podzim nebo pád, a je to jedno, ono se to docela hodí obojí. Jedná se o singl z jejího posledního alba At Swim, které jsem si někdy tento rok přivezl z Brna. Má pěkný videoklip, jednoduchý a elegantní. A je to zvláštní písnička se zvláštním textem a náladou. Posmuťnělá, ale ne smutná. 

 

Now I miss you more than I can take/And I will surely break/And every morning that I wake/God, it's the same

 

Další je To A Poet od sesterského dua First Aid Kit (lékárnička :)). First Aid Kit jsem poslouchal jednu dobu v neurčitě vzdálené minulosti a teď na podzim se k nim vrátil, asi i proto, že vydaly nový singl It's a Shame, který se mi po několika posleších zalíbil (a navíc má skvělý chytrý videoklip, tak se běžte podívat). Několikrát jsem pak poslouchal jejich starší alba, hlavně Lion's Roar, z kterého je i písnička To A Poet. Je trošku delší a ne zrovna hitová, ale věnujte jí pozornost a odmění vás, slibuji. Je moc krásná.

 

Looking up from underneath/Fractured moonlight light on the sea/Reflections still look the same to me/As before I went under

Že sem chci dát Never Let Me Go od Florence + the Machine jsem věděl už včera v tramvaji, protože se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších písní, která mě vždycky dokáže jakýmsi podivným způsobem utišit/utěšit a ukonejšit. Je na ní něco podmanivého a zvláštního. Přemýšlel jsem, že se mi líbí jak Florence Welch ve svých textech používá metafory a symboly, které lidstvo jaksi podvědomě přiřadilo určitým věcem. Třeba voda a oceán, jako opakující se symbol čistoty a zapomnění.

And if you want to be alive/You have to know you're alive

Při procházení youtube a hledání vhodných podzimních písniček jsem narazil na písničku Silence od zpěvačky Lucii. Vyvolalo to ve mě spoustu vzpomínek, protože tu písničku jsem poslouchal opravdu dávno velmi intenzivně. Nakonec jsem ale vybral píseň Me Over You, z neurčitých důvodů, třeba proto, že je méně známá ale stejně pěkná (ale nebudu překvapený když nebude znát ani Silence).

 

You know I've never been so lonely on my own/And it shows 'cause I don't see you like I used to

Gabrielle Aplin nás v poslední době bombarduje jedním EP za druhým, tak sem dávám akustickou verzi singlu Waking Up Slow. Líbí se mi i ta oficiální verze (i videoklip), nicméně tyhle akustické verze mají prostě něco do sebe. Jsou víc procítěné a taky se v nich hrají důležitější roli text. 

  

Původně jsem sem chtěl dát jinou píseň od Agnes Obel, ale když jsem zavadil o skladbu September Song, musel jsem uznat, že se sem prostě hodí naprosto dokonale. A tak tu je, tato krásná malá milá podzimní instrumentální skladba. 

 

The oracle was written on a silver leaf/Last night I read the words - did you read them too?
 

Jako předposlední jsem pro tento playlist vybral písničku Mosaic od Patti Smith, aby to bylo malinko rozmanitější, a taky proto, že je to opravdu skvělá píseň. A ten videoklip je taky příjemný, všechno kde se maluje je hezké, nemám pravdu? A tady to nejspíš malují děti, což je ještě upřímnější a milejší. 

 

I had a dream that all of time was running dry/And life was like a comet falling from the sky/
I woke so frightened in the dawning, oh, so clear/How precious is the time we have here 

Na závěr jsem vybral písničku Wise Enough od skupiny Lamb. To je další píseň, kterou jsem poslouchal kdysi dávno, úplně na ni zapomněl a nyní ji znova našel. Pamatuji si zvláštní pocit a dojem, který ve mě tato píseň i její videoklip vyvolával. Byl jsem okouzlený i znepokojený zároveň, a nějak tak se cítím i když ji poslouchám nyní.

Tak, to byl můj podzimní playlist, snad se vám líbil, nebo jeho části, nebo jste tu třeba našli nějakou písničku, kterou jste neznali a která se vám zalíbí. To bych si přál.

Zářijový (sabotovaný) fotodeník

Jsem tu zpět s fotodeníkem, tentokrát z měsíce září. Divíte se slovu "sabotovaný" v titulku? Je tam proto, že se tento fotočlánek opravdu technika pokusila sabotovat a přerušit tak čáru a půlroční tradici fotodeníků na mém blogu. Když jsem fotodeník sestavoval, zjistil jsem, že veškeré fotky v mém mobilu za poslední měsíc zmizely. Zůstalo tam jen pár fotek z dvou posledních zářijových dní. Moje první myšlenka byla, že tentokrát fotodeník prostě nebude. Ale pak jsem se procházel i fotkami z foťáku a i když ani tady jich nebylo příliš, řekl jsem si, že to stejně zkusím. Takže se předem omlouvám za to, že tento fotodeník bude kratší a méně rozmanitý než jiné, opravdu nebylo moc z čeho vybírat. Opravdu mě mrzí, že ty fotky zmizely, protože mnoho z nich bylo docela povedených a zajímavých. Ale co, nic s tím už nenadělám. Přesto však stále nechápu, proč a jak k tomu vlastně došlo. Navíc jsem si díky tomu uvědomil, jak málo věcí si bez těch fotek pamatuji a jak ten měsíc skoro jako by ani nebyl. Ty fotky opravdu fungují trochu jako deník.

Tento fotodeník uvádím jednou z mých nejoblíbenějších zářijových fotek - vznikla když jsem v náhlém popudu vyběhl před dům vyfotit si mraky a zrovna nade mnou přelétávalo toto ptačí hejno. Ještě že mám svůj věrný deset let starý nikon, který mě ještě nikdy nezradil (pouze v šeru).

Ještě jedny mraky - tyhle mi přišly opravdu magické. Na fotce to ani nejde tak vidět, ale byl to prostě hrozně zvláštní moment - na chvíli se nad naším domem utvořila veliká starorůžová skvrna a jen tam tak seděla a koukala a pak byla pryč.

Asi nejdůležitější věc, která se v září udála, byl jednodenní výlet do Prahy. Nestává se mi to často, (tak dobře, nestalo se to nikdy) že bych se s někým jen tak domluvil a nasedl na vlak a odjel tak daleko. Ale bylo to svým způsobem osvobozující. A trochu to změnilo můj názor na Prahu k lepšímu. A bylo to hezké rozloučení s prázdninami, které se teď zdají nepředstavitelně vzdálené. 

Tyto fotky jsou z jedné školky která byla celá takhle krásně vyzdobená.

 Tak schválně, vrba, ještěrka, snad vlčí mák, jezero, ale toho modrého tvora asi nedokážu identifikovat... Ledaže by to byla žába. 

V Olomouci žádnou takhle velkou řeku nemáme, takže to pro mě byl docela zážitek. Připadá mi to skoro jako moře. 

Žluté plachetnice, a taky jedna zelená.

Tahle fotka se mi moc líbí. Celé to její uspořádání působí tak orientálně. V hlavní roli modrý koberec s hvězdami. Takový bych taky chtěl. A vůbec, proč se takových koberců nevyrábí víc? Nikdy jsem žádný podobný neviděl.

  Udál se ještě jeden hezký výlet, i když zdaleka ne tak daleký. Vlastně to byla spíš procházka, protože les na Svatém Kopečku u Olomouce se očividně zmenšil od té doby, co jsem byl malý (nepřesvědčujte mě o opaku). Znovu jsem si prošel trasu, kterou jsem kdysi chodil jako dítě. Fotili jsme přírodu a jak brzy pochopíte, přírodou myslím hlavně muchomůrky červené, protože ty na nás vyskakovaly odevšad a byly velice fotogenické. (Ale našli jsme i pravák a bedlu)

 Muchomůrky si vždycky najdou ta nejkrásnější a nejpohodlnější místa k životu. Skoro si přeji, abych to taky dokázal.

 Na další řadě fotek vystupují tyto odkvetlé rostliny, které popravdě nedokážu přesvědčivě určit, ale to vlastně nevadí. Na jednom místě jich rostla spousta a jejich chmýří svítilo ve slunci.

A tady spala beruška.

 Listy ostružiníku (nebo maliníku). Je to skoro absurdní jak některé nemoci mohou listy a květy rostlin zkrásnit.

 muchomůrka

 Kapky rosy na pavučině

Jedno ráno, když do kuchyně skrz okno padal sluneční paprsek a já ho chytil.

Mochyně neboli židovská třešeň a tukani, které jsem kdysi dávno namaloval. A světlo. Světlo nesmí chybět.

Jedna pěkná zahrádka kolem které někdy procházím, když čekám na autobus. Hortenzie jsou krásné celé léto i podzim. 

Máme nové koťátko, když jsme o to minulé přišli. Už jsem žádnou novou kočku nechtěl, protože už jsem byl unavený z toho, jak se jim děly nehezké věci a my z toho následně byli zničení, ale musím přiznat, že jsem asi rád. S koťátkem je všechno lepší. Oficiálně ho vlastní moje sestra (ale kočky jsou podle mě zvířata, která se vlastnit moc nedají) a pojmenovala ho Cassandra. Žádný z mých osobitých návrhů na jméno bohužel neprošel. 

Představoval jsem si, že tato fotka bude vypadat lépe, ale stejně ji sem dám, jen abych zaplnil trochu prostoru a malinko tento článek prodloužil. 

Jedna fotka z Černovírského lesa. Rád se tam procházím. Zrovna před několika dny jsem tam byl a ztratil se v kukuřičném poli (věděl jsem, kam mám jít, jenomže rákosí mě v jednu chvíli celého obmotalo a nechtělo pustit dopředu ani dozadu a pak jsem spadl do kopřiv).

Tento měsíc už druhý mrtvý ptáček, to je smutná statistika. Doufám, že jim tu smůlu nenosím já. Raději jim nosím květiny. Dělal jsem to jako dítě, protože mi bylo líto, že si jich nikdo nevšímá, a myslel si, že pokud jim někdo ukáže, že mu na nich záleželo, tak že třeba odletí na nějaké hezké místo. Holub v Olomouci, sýkorka v Ostravě. 

Ještě jedni ptáčci. 

And I'm am trying my best/ to fit in with the rest

 

Poslední fotka je i z posledního dne měsíce - byl to hezký den. Setkal jsem se s přáteli, které jsem už v tu chvíli docela dlouho neviděl, nejprve v čajovně, a potom ještě jednou, v klidu, což bylo mnohem příjemnější. Pak jsme vyprovodili kamarádku k vlaku a pomohli jedné paní, která upadla na schodech. To bylo trochu děsivé.  

Vždycky když cestuji do a z Ostravy, tak na nádražích vidím, jak na všechny někdo čeká, jak se s nimi loučí, povídají. Já jsem na své cestě vždycky sám. Někdy mě ty pocity přemáhaly a ovládaly. Ale v září... Mám pocit, že část mých cest byla méně osamělých. Několikrát na mě na nádraží někdo opravdu čekal, nebo jsem naopak někoho vyprovázel. To je hezký pocit. A třeba, až zítra zase pojedu, asi už o půl šesté, protože minule jsem nestíhal, tak se třeba nebudu cítit sám, i když se mnou nikdo nepojede.