Říjnový fotodeník

Listopad je už v půlce, já vím! Ale přesto jsem tu s říjnovým fotodeníkem, protože jak se ví, lépe pozdě než nikdy. Říjen byl pro mě dost zvláštní měsíc (nevím jak pro vás). Přišlo mi, že trvá celou věčnost a přesto jakoby utíkal rychle - tenhle můj popis vůbec nedává smysl protože si obě jeho části protiřečí, já si to uvědomuji, jenomže ten měsíc jako by si také protiřečil. Pořád jsem se musel otáčet a říkat si: "Kolikátého dnes je? dvacátého? Teprve? Mám pocit že už měl říjen skončit nejméně dvakrát." Možná ten můj pocit pramenil i z toho, že jsem se v říjnu opět účastnil Inktoberu, a když každý den musíte vytvořit jednu kresbu tuší, on se ten měsíc potom asi opravdu zdá být delší. A vlastně se mi ani nechce věřit, že jsem to zvládl, i když s malým zpožděním. Mám přes třicet stránek černobílého komiksu beze slov, na který jsem opravdu pyšný. Těším se, že vám ho brzo ukážu. Snad se tedy k tomu dostanu. Myslím že vše ostatní podstatné jsem o svém říjnu už napsal v mmunilých článcích, takže nebudu dále otálet a přejdu k fotkám, kvůli tomu jsme ostatně všichni tady, že.

Světla a stíny oken z chodby ve škole. Musím říct, že máme docela hezké chodby. Rád si všímám světelných efektů, vlastně všude kudy jdu. Často je to docela zajímavé a bohacující. Tento den si vyjímečně pamatuji, přijel jsem do Ostravy na večerní hodinu jen abych tam po půlhodině čekání zjistil, že hodina není. No co. Musím si na to očividně zvykat, protože je to poměrně častá praxe. 

Fotka z jednoho posmutnělého odpoledne. Pršelo a na ulici byly rozházené anglické kartičky s obrázky rodiny, asi je tu poztrácel nějaký učitel angličtiny. Není to tu moc vidět, ale na té jedné kartičce co ležela v kaluži je matka, mother. Otec ležel opodál. 

Jeden billboard, který se takhle zvláštně zkrabatil. Té modelce to dodalo jaksi surrealistický výraz. 

Balónky a kolo, to je přece kouzelná kombinace. Našel jsem je před univerzitní knihovnou. Chtěl jsem tam zajít a zaregistrovat se tam, protože jsem nutně potřeboval sehnat tři monografie zahraničních fotografů, ale toho dne jsem se tam neodhodlal vejít.

Perský koberec na ulici. Ten den jsem potkával samá zvláštní seskupení. 

fotka z vlaku (myslím, že to bylo zrovna Pendolino, ale jistý si nejsem. Pendolinem se cestuje zvláštně) která se mi líbí. Připomíná mi to asi japonské slunce. Zajímalo by mě, jestli se tam někdy podívám. Chtěl bych se podívat do budoucnosti a ujistit se o tom, abych nebyl zklamaný.

Jeden časně ranní Měsíc. V pondělí vstávám brzo (nechci říkat, že vstávám hodně brzo, protože moje značně mladší sestřenice vstává o půl čtvrté nebo ve čtyři). Vlastně mi ani tak nedělá problémy vstát, spíš ten fakt, že jedete ve tmě je takový... demotivující. Jak máte věřit, že bude něco v pořádku, když je za okny černočerná tma? (někdy teď byl prý největší úplněk za velice dlouhou dobu, samozřejmě jsem to propásl. Takové věci mě prostě míjejí a pak jsem z toho smutný. Vždycky)

A jeden východ slunce z vlaku, aby tu tmu střídalo světlo, jak to má být. Mám i fotky které nejsou tak šmouhovaté, ale mě se ty šmouhy líbí. 

Tohle je asi dřezovec trojtrný, i když my jsme mu vždycky říkali luskovník. Jenomže když do vyhledávače zadáte luskovník, nenajde vám to zhola nic. Všechny iluze jsou pryč! (ale vážně, tahle fotka mi z nějakého důvodu přijde hrozně smutná)

Tady máte jednu malou ukázku z procesu tvorby letošního inktoberu, strašná fotka. 

Tuším, že někdy v minulém fotočlánku jsem se radoval, že mi vykvete orchidej, ale byla to planá naděje. Chvíli před tím, že by květy rozpukly, větvička zežloutla a uschla. Musel jsem ji utrhnout, protože mě zraňovalo se na ni dívat. A musím říct, že je to dobrá metafora pro můj život. Vždycky když mám pocit, že se věci lepší, všechno se zase pokazí a je to vlastně horší než předtím. Jsem prostě taková orchidej, která před vykvetením znovu a znovu umírá.

Další zátiší ze závěsných háčků u nás na škole. Tentokrát jsem je neposkládal já, ale někdo jiný.

a opět ukázka z mého inktoberu

Kaktusy v mezipatře v bytě v Ostravě. Jsou asi jediní kamarádi které tam mám, vždycky kolem nich procházím. Nedávno jsem si všiml, že jsou nemocní, napadli je nějací škůdci, molice nebo něco takového (teď ani nevím, jestli molice existují, ale snad ano). No, taky toho máme spoustu společného.

Někdy v říjnu jsem se vydal na poslední výpravu do lesa, bylo to hezké a trochu smutné, ale ne tak moc jak by asi mohlo být. Tohle jsou šupinky barvy z čehosi co nevím co je.

Taky jsem našel tyto nálepky, přijdou mi docela super. 

Procházel jsem kukuřičnými poli a cítil se zvláštně, a pak jsem se i ztratil. Měl jsem takovou divnou představu, že si lehám na koleje a schoulím se do klubíčka a budu tam čekat až do konce času. Když jsem se pak vymotal z pole a ty koleje přešel, zmizelo to. 

kukuřice vzhlíží k nebi

 

natočil jsem tančící topinambury, ale bohužel to asi nejde převrátit

                                                 rozbitá konvička v lese - další metafora?

                                  omlouvám se, ale úplně mi teď vypadlo jméno tohoto keře

Toho dne jsem natrhal obrovskou kytici suchých rostlin a podzimních trav a větviček a popravdě to potom vypadalo dost děsivě, když to jako koště trčelo zpoza ledničky.

Tahle fotka mi připomíná krajinky, které maloval můj pradědeček. Proto ji sem dávám.

zvláštní kontrasty

kapičky na listech topolů

krajina s topinamburami

Dva bělásci se po dešti sušili na květině.  Přišlo mi to nesmírně poetické a krásné.

A modrásek, modrásci jsou v dnešní době docela vzácní, takže mě moc potěšilo když jsem tohoto potkal.

nesmírně zvláštní a krásná obloha

Rád fotím sušící se prádlo, často dotváří scénu pro zajímavá zátiší.

červené listy kanadské borůvky

Někdy ke konci října jsem šel na další procházku, tentokrát opačným směrem, do polí.

Toho dne byl vzduch plný babího léta. Celé se na mě nalepilo a já pak chodil jako mumie. Ale bylo to pěkné.

Pozoroval jsem vzlet dvou horkovzdušných balónů a bylo to docela kouzelné. 

Tahle fotka se mi líbí. Opravdu. Možná ji jednou použiji do haiku článku. 

Strávil jsem snad deset minut lezením po kolenou a fotografováním mechu. Popravdě mě nesmírně fascinuje jak vytváří miniaturní krajiny a lesy.

mnohé vypadají jako japonské zahrady

tady máte ještě jednou ty pavučinky

tančící lístek

Právě přijíždíte do Olomouce.

U nás v pokoji je vždycky hrozně tma, ale tento večer jej prozářilo nečekané světlo. Bylo to hezké.

Srdce z Olomouce.

Svatý Mořic a půl roku odpojená trasa tramvaje.

 Dušičkové výlohy obchodů byly krásné. Všechny ty chrysantémy!

Obchod s ovocem a zeleninou směle konkuroval květinářství. 

 bez komentáře

Našel jsem pudřenku (asi). Nepotřebujete někdo pudřenku?

seno

Safira a nejnovější přírůstek do mé hudební sbírky, Skin & Earth od Lights. Safira si hudbu pochvaluje (tváří se trochu rozmrzele, ale to jen aby vás zmátla).

:)

Dokonce i molitan může být pěkný.

Před naším bytem roste v takovém ošklivém koutě krásenka. Buď je to životní ironie, nebo další metafora. Nebo obojí. 

Mech mezi dlaždicemi se vzdouvá jako žhnoucí láva. Ale vážně, je to pěkné.

Jako projekt do ateliéru jsem si na tento semestr vybral vyšívání. Částečně proto, že jsme měli experimentovat (i když se ukázalo, že tohle se za experiment ani nepovažuje) a částečně proto, že jsem nedokázal vymyslet nic lepšího a tohle jsem vždycky chtěl zkusit.

V charitě jsem sehnal krásné veliké látky a chtěl bych udělat dva přehozy, jeden s mraky a druhý se zahradou. Ukazuje se však, že je to spousta práce a ještě víc stresu a já vůbec nevím, jestli to dokážu dokončit. 

Snad se vám fotočlánek líbil a přeji krásný listopad!